Golden Bay

Už na trajektu bylo vidět, že jižním ostrovem začíná úplně nová kapitola. Ve Wellingtonu stále prší (severní ostrov byl vůbec dost deštivý poslední týdny), zatímco v Pictonu je nádherně slunečno. Všude kolem jsou navíc vidět zasněžené vrcholky hor, takže má nálada stoupá.

Mé první kroky vedou do notoricky známého národního parku Abel Tasman. Místo, kde před 370ti lety přistál kapitán Abel Tasman, po kterém je tato část Nového Zélandu pojmenována. Průhledná, tyrkysová voda a prosluněné pláže, s až zlatým pískem, to je národní park Abel Tasman. Ale také jeden z Great Walks, záchody na plážích a všudypřítomné watertaxi, vozící tísíce turistů kam si řeknou. V půli října, kdy jsem tuto oblast navštívil já, to nebylo tak zlé, nicméně jeden den mi v takovéto oblasti stejně bohatě stačil.

Další mé zastávky už byly o dost zajímavější. Farewell Spit je 32 km dlouhý (z toho je 6 km pod vodou) a okolo 3 km široký pás pevniny, vybíhající do zátoky Golden Bay. Parádní písečné duny a za odlivu dlouhé kilometry mělčin směrem do zátoky, kde často uvízne pár velryb.

A Wharariki Beach. Podle mnohých jedna z nejkrásnějších pláží na Novém Zélandu. Je to ohromná pláž se dvěmi výraznými, masivními skalami v moři, s celkem třemi přírodními oblouky v nich (takže z různých stran vypadají vždy jinak). Na pláži samotné najdete takových oblouků a jeskyň daleko víc, takže je co objevovat a prozkoumávat. Já jsem se na ni poprvé vydal sám ještě za tmy před rozbřeskem a zažil jsem na ní úchvatný východ slunce. Krásnej a silnej zážitek! Pár fotek jeskyně se spícím tuleněm (nebo lachtanem – čert aby se v tom vyznal) a dvěma plachými, ale zvědavými modrými tučňáky a než jsem došel na druhou stranu, začal příliv a byl tudíž čas vypadnout. Za přílivu se totiž zaplavuje vetší část pláže. Každopádně ano, tahle pláž má rozhodně co nabídnout a patří určitě mezi nejhezčí, jaké jsem kdy navštívil.

No a zase prší. Celý den a celou noc. A tak se posouvám zase dál – do mých prvních hor na jižáku...

Mt. Taranaki

K této hoře jsem se hodně těšil, působí přímo magicky. Leží osamoceně na jihozápadním pobřeží severního ostrova a vypíná se prakticky od moře do 2518 metrů. Bohužel mi to fotograficky, podobně jako Tongariro, vůbec nevyšlo. Z pěti dní v jeho okolí jsem měl jedinej den pěkný počasí a ten jsem využil, abych si tu nádheru vylezl.

Mt. Taranaki z Ruapehu

Šel jsem ze severní strany. Začínáte z parkoviště v nějakých 700 metrech a tak je na to potřeba vcelku slušná kondice. Odhadovaný čas je 8 – 10 hodin. Ale když Vám vyjde počasí tak jako mně, je to opravdu krásnej výšlap! Vyrazil jsem už za východu slunce. V pátnácti stech metrech jsem nasadil mačky a se sluncem v zádech jsem začal stoupat prudkym svahem po krásnym firnu. Začal jsem opravdu brzy a tak jsem byl ten den na vrcholu první a naprosto sám. A přesně pro tyhle pocity lezu na hory! Nepopsatelná krása! Až cestou zpět jsem potkal pár horolezců. Pár kluků z místního klubu, který už jsem viděl ráno, ale většinou průvodce s klienty, v jednom případě dva, navázaný na 1,5m dlouhý lano... A dva frajery na skialpech! Den před tím si to vylezli s mačkama a teď se to chystaj sjet! Klobouk dolu.

Každopádně tyhle kluky už jsem potkal v mracích. Viditelnost tak 4m. A následující dva dny prší a předpověď na celý týden je stejná. A tak si rezervuju trajekt a vyrážím směr Wellington. V okolí Mt. Taranaki jsem tedy strávil téměř pět dní a nemám jedinou jeho fotku… :-(

Wellington, hlavní město Nového Zélandu, nepůsobí tak nudným a prázdným dojmem jako ostatní novozélandská města. Jedno z mála, které se mi líbilo. A  interaktivní muzeum Te Papa bylo možná nej muzeum, jaké jsem do teď navštívil. A zdarma! To by bylo i jinde ve světě rarita, na NZ je to ale téměř zázrak! Až někdy budete projíždět Wellingtonem, tak rozhodně doporučuju navštívit!

A tímto jsem ukončil můj pobyt na severním ostrově Nového Zélandu. V tu chvíli jsem ještě netušil, že navždy (nebo alespoň na příštích několik let, protože vrátit se tam jednou rozhodně chci).

Má cesta po severním ostrově Nového Zélandu

Tongariro podruhé

A znovu mé oblíbené informační centrum ve městě Turangi pod národním parkem Tongariro. Tentokrát se ptám na počasí – je nahoře ve vesnici ještě sníh? Paní na mně otáčí monitor a ukazuje mi, že je tam 210 cm! Hádal bych tak maximálně 20, přeci jen už je začátek října, a tak zas čekám nějakou zradu. A taky že jo. Nahoře není po sněhu ani památky! Nějak ty jejich „informace“ fakt nechápu.

Předpověď pro tentokrát vypadá hoodně špatně – celý týden má pršet. Rozhoduji se, jestli zůstat zde a čekat na lepší počasí, jet na týden na východní pobřeží a pak se vrátit a nebo jet dál, rovnou k Mount Taranaki. Když jsem ale přejel NP k městu Waioru, potkávám parádní slunečný počasí s nízkými mraky, pomalu se přelévajícími přes hory. Volím teda možnost zůstat a počkat. S takovým počasím by se daly nafotit parádní fotky, musím mít ale trochu štěstí (a tomu se musí jít vždycky trochu naproti).

Vyrážím tedy po Desert Road zpět. V půli cesty ale vjíždím do průtrže mračen, která trvala dva dny. Celé dny trávím v autě. Čtu, vařim, jim, píšu a vše vždy poctivě prokládám pivkem. Večer pozoruju z auta bouři, kdy blesk jednou udeřil do stráně přímo před mým autem. To byla paráda, jak já miluju bouřky!

Ráno se už ale dělá pěkně a tak toho využívám. Chlápek v infocentru mi nedoporučuje trek k Tama Lakes (doporučujou mačky a cepín a navíc je po větších deštích smetená část cesty) a tak obcházím snad všechny kratší věci v okolí. Odpoledne vycházím nahoru k úpatí sopky Ngauruhoe, kde si vyhlížím pár zajímavých kompozic. Když jsem se tam ale večer vrátil s tím, že něco nafotim, vše se zase zatáhlo a já byl rád, že jsem vůbec viděl na cestu zpět. I to je život fotografa – člověk jde dvě hodiny do hor  - 2x za den – aby nakonec nic nenafotil... J Cestou zpět na parkoviště, kde jsem přebýval, jsem se ještě zastavil u jednoho jezera a objevil vcelku slušný výhled na hory. Stál jsem na malém poloostrově a snažil se nastavit foťák na stativu. Po obou stranách jakési rákosí, vydávající hroznej rámus. Co to ku… Rozsvěcim čelovku a asi metr přede mnou plave krysa. To není zrovna mý oblíbený zvíře a já stál přímo mezi jejich ložnicí a obývákem… A tak jsem se rychle sbalil a vypadl.

Další den jsem se dostal i k těm Tama Lakes. Prostě si řikám ‘zkusim se podívat, jak to tam vypadá. Vrátit se můžu vždycky’. Cesta ale vypadala tak, že bych tam s malou pomocí (do těch schodů) dostal i vozíčkáře. A že prej mačky a cepín! Cestou zpět na mé parkoviště jsem znovu potkal bouři, tentokrát i s kroupami.

A tak už jsem se na to vykašlal a ráno se vydal zase dál – k sopce Mount Taranaki.
 

(Ještě malá poznámečka: od tohoto příspěvku bude bohužel téměř vše bez fotek. A postupem času se dostanu i k důvodu proč.)

Coromandel

Square Kauri, někde uprostřed poloostrova Coromandel

Vyhlášený poloostrov Coromandel. Jo, je to hezké místo, ale v porovnání s celým Zélandem nic výjimečného. Vzal jsem to po západním pobřeží nahoru, kde jsem si užil parádní off-road cestu na kopec jménem Castle Rock a dlouhou silničku po pobřeží na Port Jackson, což je téměř až na severním konci poloostrova. A dolů zase po východním pobřeží, kde jsem se zastavil na dvou turistických místech.

Když jsem sešel schody ke Cathedral Cove, první, co mě napadlo, bylo ‚to je jako ono?!‘. Na to, jak je to známá turistická atrakce prostě nic moc. A podobný pocity jsem měl i z nedalekých horkých pramenů. Asi padesát lidí, cachtajících se v 20-30 cm hlubokých kalužích na asi 15 m². A to jen proto, že ta voda je teplá? Některým věcím prostě nerozumím…

Cathedral Cove

pláž u Cathedral Cove

O kus dál zastavuju stopařovi. Ferdinand z německa. Nemám sice nejmenší tušení, kde je německo, ale Ferdi se zdá být v pohodě a tak měním plán a jdu s ním údolím Kauaeranga na kopec jménem The Pinnacles. Je asi uprostřed poloostrova, jeden z větších kopců, se skalní vyhlídkou na vrchu.

The Pinnacles, ten kopec nalevo

Později balíme stan a trochu jídla a jdeme na pláž v Homunga Bay, kde jsem byl pár dní zpět a kde mi nevyšlo počasí na focení. Bohužel nevyšlo ani tentokrát, ale alespoň jsem poprvé otestoval můj stan za $20. Ráno se ještě zastavujeme mrknout na slavný důl na zlato ve městečku Waihi (No větší díru do země jsem ještě neviděl. Nějak nechápu, jak se jim to zlato může vyplatit. Říká se, že z jedné tuny vytěžené zeminy získají 5-6 g zlata!) a pak opouštíme Coromandel. Ferdi jede do Rotorui a tak se loučíme a já pokračuju na Tongariro.

a pohled z vrcholu

Lidé

Ještě než začnu s cestováním, představím Vám pár lidí, se kterými jsem se na NZ setkal.

Willy, Argentina

Xavier, Francie

Charly, Francie, s ním jsem strávil hodně času...

Jeff, NZ, můj šéf při trhání...

Honza s Jitkou, Česy

Shawn, Skot

Leon s jeho starší dcerou, můj "šéf"

Markét a Monk, Česy

Monk, bez komentáře ;-)

Rick, místní blázen, můj oblíbenec :-)

Horopito

Pokud byste někdy projížděli přes Tongariro National Park, udělejte si čas a zastavte se v městečku Horopito na tomhle úžasným vrakovišti, stojí to za to… :-)

I takové skvosty tam můžete najít...

První cestování

Tongariro přes jezero Taupo

Autoportrét při výstupu

Mé první kroky nemůžou vést nikam jinam, než do hor. A tak jedu rovnou do národního parku Tongariro. V městečku Turangi se poprvé setkávám se systémem infocenter. Později se s nimi ještě párkrát pobavim, než přijdu na to, že je zbytečné je navštěvovat.

„Zdravim, chtěl bych si vylézt Ruapehu, jaké tam jsou podmínky?“ 

„No to nepřipadá v úvahu, tam je sníh!“ (to je mi překvapení, v zimě že je na horách sníh?)

„S mačkama a cepínem?“

„Ani náhodou! Od včera pohřešujeme dva lidi! Vydržte, zeptám se kolegyně“

Po chvilce se otáčí zase ke mně: „Kolegyně říká, že jste blázen…“.

Tak jsem jim poděkoval, s tím, že to už dávno vim a chtěl jsem odejít. Naštěstí v tu chvíli přišel nějakej místní chlápek, kterej mi nakonec normálně poradil. 

Parádní výstup to byl...

Kráter

Vulkán Ngauruhoe

Mt. Taranaki z Ruapehu

Počasí na další den vypadalo víc než slušně a tak jsem si půjčil mačky a cepín a vylezl si nejvyšší horu severního ostrova. Je to technicky jednoduchej kopec, jedinej problém byl v tom, že jsem šel sám a neznal jsem cestu. A tak jsem se párkrát ocitl na předních hrotech těch starých turistických maček, v ledu o sklonu až 70° a s jen jedním cepínem v pravé ruce. Naštěstí to bylo vždy jen pár metrů. Cestou zpět jsem to zase vzal přímo dolů a občas vůbec netušil, co je pode mnou. No sranda. Předpověď na další dny vypadala naopak dost špatně a tak jsem upustil od původního plánu vylézt si i Ngauruhoe a vydal se dál. Přejel jsem národní park Te Urewera (pěkný, věčně zelený kopce a údolí), mrknul se na East Cape (nejvýchodnější část Nového Zélandu) a protože jsem neměl víc času, vzal jsem to vrchem, přes město Whakatane zpět ‘domů‘.

Te Urewera NP

East Cape

A znovu do práce…

Prostřihávání byla pohodová práce. Měli jsme $14/hod, takže jsme se nemuseli tak honit. Většinou jsem dělal s Charlym (od kterého jsem se naučil spoustu francouzských nadávek :-)), se skotem jménem Shawn a jedním místňákem, jménem Leon. Bydlel jsem s úžasným českým párem, Karlem a Jitkou, v parádním domečku a do práce jsem chodil pěšky. Po práci grill párty u nás, „akce“ u Leona, nebo u dalšího místňáka Ricka. Prostě pohodička, skoro jako doma… Ale usadit bych se tam asi nechtěl. Stejně jsem to všechno dělal proto, abych si vydělal dost peněz a mohl co nejdýl cestovat.

Ukončení sezóny proběhlo stylově, s typickým Maorským jídlem, zvaným Hangi. Maso a zelenina, co se peče s horkými kameny, zakopané v zemi po několik hodin.

Vykopávání jídla

Příprava hostiny

Na den přesně po šesti měsících na NZ balím svých pět švestek (nebo spíš - svých pět kiwi) a vyrážím poznávat Nový Zéland. Musím nechat zkontrolovat auto a udělat technickou a tak jedu nejdřív do Aucklandu za Pavlem. Trávim jednu noc na parkovišti v centru Aucklandu spolu s Charlym a náhodně i Karlem a Jitkou, zastavuju se na západním pobřeží a pak už směřuju na poloostrov Coromandel, můj první cíl na mé tříměsíční cestě po NZ ostrovech.