Možná nejslavnější
vesnice Nového Zélandu – Mt. Cook
Village. Opravdu vesnička v horách,
i když věřím, že se přes léto dokáže zaplnit lidmi.
Mají tam moderní informační centrum s velmi působivým
interiérem, úžasným výhledem přímo na Mount Cook, krásným
muzeem s výstupy na tuto magickou horu a samozřejmě spoustu
informací, map a další věci. Původně jsem v této oblasti měl
v plánu Copeland trek, ale v tuto dobu
jsou údajně (podle pracovníka infocentra) podmínky na něm velmi
nebezpečné. Po minulých zkušenostech toto beru dost s rezervou,
nicméně bych si ale na něj musel půjčit mačky a to tu skutečně
není lehká záležitost. Navíc,
díky rekonstrukci mostu, bych byl nucen jít několik
kilometrů dlouhou oklikou. Plán tedy měním a vyrážím alespoň
na Ball Hut,
která není ani moc vysoko a ani moc daleko...
Jedu se podívat k Tasman
Lake, tentokrát z druhé, té
navštěvovanější strany. Je zvláštní, jak může stejná věc
vypadat tak odlišně. Před pár dny sám, v krásné a téměř
nedotčené přírodě a dnes mezi turisty, jdoucími od autobusu sto
metrů na vyhlídku na to samé jezero. Před pár dny divočina,
dnes Disney Land. Oboje vzdálené od sebe
asi 1 km. Dvě strany stejné mince…
Ball
Hut je útulná, malá a zbrusu nová
chatka. Potkávám zde milou, mladou Dánku (její jméno už si
bohužel nepamatuji) a celý večer
prokecáme. Ukazuje se, že přijela na Zéland taky na jeden
rok, ale po celou tu dobu jen cestuje. Tomu říkám dokonale
strávený rok (i když si skutečně nedovedu představit, co to
muselo stát). Také mi radí, co vidět (různé perly a turistům
většinou průvodci nepředstavovaná místa) a co zase vynechat (i
když toho na Zélandu všeobecně tolik není).
Ráno se spolu vydáváme
nahoru na Ball Pass.
Po slabé hodince chůze a jedním horizontem se nám naskýtá dech
beroucí výhled na ohromnou, jihovýchodní stěnu Mount Cooku,
pokrytou nesčetnými, většími i menšími ledovci. Sledujeme i
menší lavinu, padající z jednoho z nich. Bylo docela těžké ji
ve stěně nalézt, nejdřív jsme ji totiž slyšeli (přeslechnout
ji rozhodně nešlo). V uzavřeném údolí se tento dunivý zvuk až
neuvěřitelně rozléhá. Dánka vcelku brzy otáčí (její fyzička
byla trošku na pováženou). Já chvíli pokračuji sám, ale když
už začíná být toho sněhu s přibývající výškou moc, otáčím
také. Na chatu a znovu zpět do civilizace.
Loučím se s Mount
Cookem a pokračuji v mé cestě jižním ostrovem. Na noc zůstávám
ještě naposledy u jezera Pukaki, které mě odměňuje nádherným
západem
a ještě krásnějším
východem. (Fotograficky jsem se na tomto místě opravdu vyřádil.)
Na mé další zastávce
u jezera Ohau (po Tekapu a Pukaki třetím takovém jezeru, i když
nejmenším z těchto tří) už takové štěstí nemám. Prší po
příštích pár dní a není vidět ani jeden jediný paprsek
slunce.
Jedu tedy až do
Cromwellu, kde si chci v předstihu zařídit práci na třešních,
které začínají až tak za měsíc (v půli prosince). Bohužel je
mi řečeno, že už jsem tu pravděpodobně i tak pozdě. No,
uvidíme. Ve městě se seznamuji se sympaťákem z Izraele, jménem
Guy. Taky shání práci, ale je na tom o
poznání hůř, nemá totiž pracovní povolení. Trávíme spolu
celý den, využíváme i místní bazén, který je kupodivu jen za
$2 (cca 30,- Kč), a povídáme
si o všem
možném až do noci.
Chci strávit ten
poslední měsíc před dalším, nutným pracovním procesem co
nejvíc v přírodě a procestovat zbytek jižního ostrova. Vyrážím
tedy z Cromwellu, kam se budu vracet na práci, dál na jih. Pln
očekávání přijíždím do jednoho z nejslavnějších a jistě
nejturističtějšího města – Queenstownu.
Platím si parkovací místo na 4,5 hodiny a odcházím do města. Je
tu přeci jen pár důležitých (jako oblastní centrum DOC se všemi
možnými informacemi o širokém okolí) a zajímavých (slavná
restaurace s údajně bezkonkurenčně nejlepšími hamburgery na
Zélandu) míst, která chci nebo musím navštívit. Jenže ty
tisíce turistů všude! V té slavné restauraci se pro desítky
lidí nedalo ani hnout, natož si objednat. V McDonaldu mi k
objednávce dávají lístek s heslem k Wi-Fi a ta je omezena jen na
30 minut. No zkrátka
jsem v tomto slavném městě nevydržel ani hodinu. A to jsem
Queenstown navštívil mimo sezónu! Musím ale uznat, že jeho okolí
je víc jak kouzelné.
Jedu po břehu jezera
Wakatipu do města Glenorchy, kde zjišťuji základní info o mém
příštím cíli, treku Rees-Dart, na který mě upozornila právě
Dánka na chatě Ball. Cestou k
nástupu na tento ne moc známý okruh zastavuji u silnice na pár
fotek a všímám si v poli u lesa těžké techniky. O kus dál
vidím dost zvláštní a ne zrovna typické stavení a i ty listnaté
stromy v jeho blízkém okolí vypadají, jakoby tam ani nepatřily.
Tuto „záhadu“ ale rozřešuji až při mé cestě o pár dní
později…
