A znovu mé oblíbené informační centrum ve městě Turangi pod
národním parkem Tongariro. Tentokrát se ptám na počasí – je nahoře ve vesnici
ještě sníh? Paní na mně otáčí monitor a ukazuje mi, že je tam 210 cm! Hádal
bych tak maximálně 20, přeci jen už je začátek října, a tak zas čekám nějakou
zradu. A taky že jo. Nahoře není po sněhu ani památky! Nějak ty jejich
„informace“ fakt nechápu.
Předpověď pro tentokrát vypadá hoodně špatně – celý týden má
pršet. Rozhoduji se, jestli zůstat zde a čekat na lepší počasí, jet na týden na
východní pobřeží a pak se vrátit a nebo jet dál, rovnou k Mount Taranaki. Když jsem ale
přejel NP k městu Waioru, potkávám parádní slunečný počasí s nízkými
mraky, pomalu se přelévajícími přes hory. Volím teda možnost zůstat a počkat.
S takovým počasím by se daly nafotit parádní fotky, musím mít ale trochu
štěstí (a tomu se musí jít vždycky trochu naproti).
Vyrážím tedy po Desert Road zpět. V půli cesty ale
vjíždím do průtrže mračen, která trvala dva dny. Celé dny trávím v autě.
Čtu, vařim, jim, píšu a vše vždy poctivě prokládám pivkem. Večer pozoruju
z auta bouři, kdy blesk jednou udeřil do stráně přímo před mým autem. To
byla paráda, jak já miluju bouřky!
Ráno se už ale dělá pěkně a tak toho využívám. Chlápek
v infocentru mi nedoporučuje trek k Tama Lakes (doporučujou mačky a
cepín a navíc je po větších deštích smetená část cesty) a tak obcházím snad
všechny kratší věci v okolí. Odpoledne vycházím nahoru k úpatí sopky
Ngauruhoe, kde si vyhlížím pár zajímavých kompozic. Když jsem se tam ale večer
vrátil s tím, že něco nafotim, vše se zase zatáhlo a já byl rád, že jsem
vůbec viděl na cestu zpět. I to je život fotografa – člověk jde dvě hodiny do
hor - 2x za den – aby nakonec nic
nenafotil... J
Cestou zpět na parkoviště, kde jsem přebýval, jsem se ještě zastavil u jednoho
jezera a objevil vcelku slušný výhled na hory. Stál jsem na malém poloostrově a
snažil se nastavit foťák na stativu. Po obou stranách jakési rákosí, vydávající
hroznej rámus. Co to ku… Rozsvěcim čelovku a asi metr přede mnou plave krysa.
To není zrovna mý oblíbený zvíře a já stál přímo mezi jejich ložnicí a
obývákem… A tak jsem se rychle sbalil a vypadl.
Další den jsem se dostal i k těm Tama Lakes. Prostě si
řikám ‘zkusim se podívat, jak to tam vypadá. Vrátit se můžu vždycky’. Cesta ale
vypadala tak, že bych tam s malou pomocí (do těch schodů) dostal i
vozíčkáře. A že prej mačky a cepín! Cestou zpět na mé parkoviště jsem znovu
potkal bouři, tentokrát i s kroupami.
A tak už jsem se na to vykašlal a ráno se vydal zase dál –
k sopce Mount Taranaki.
(Ještě malá poznámečka: od tohoto příspěvku bude bohužel téměř vše bez fotek. A postupem času se dostanu i k důvodu proč.)
