Už na trajektu bylo vidět, že jižním ostrovem začíná úplně
nová kapitola. Ve Wellingtonu stále prší (severní ostrov byl vůbec dost deštivý
poslední týdny), zatímco v Pictonu je nádherně slunečno. Všude kolem jsou
navíc vidět zasněžené vrcholky hor, takže má nálada stoupá.
Mé první kroky vedou do notoricky známého národního parku
Abel Tasman. Místo, kde před 370ti lety přistál kapitán Abel Tasman, po kterém je
tato část Nového Zélandu pojmenována. Průhledná, tyrkysová voda a prosluněné
pláže, s až zlatým pískem, to je národní park Abel Tasman. Ale také jeden
z Great Walks, záchody na plážích a všudypřítomné watertaxi, vozící tísíce
turistů kam si řeknou. V půli října, kdy jsem tuto oblast navštívil já, to
nebylo tak zlé, nicméně jeden den mi v takovéto oblasti stejně bohatě stačil.
Další mé zastávky už byly o dost zajímavější. Farewell Spit
je 32 km dlouhý (z toho je 6 km pod vodou) a okolo 3 km široký pás pevniny, vybíhající do zátoky Golden
Bay. Parádní písečné duny a za odlivu dlouhé kilometry mělčin směrem do zátoky,
kde často uvízne pár velryb.
A Wharariki Beach. Podle mnohých jedna z nejkrásnějších
pláží na Novém Zélandu. Je to ohromná pláž se dvěmi výraznými, masivními
skalami v moři, s celkem třemi přírodními oblouky v nich (takže
z různých stran vypadají vždy jinak). Na pláži samotné najdete takových
oblouků a jeskyň daleko víc, takže je co objevovat a prozkoumávat. Já jsem se
na ni poprvé vydal sám ještě za tmy před rozbřeskem a zažil jsem na ní úchvatný
východ slunce. Krásnej a silnej zážitek! Pár fotek jeskyně se spícím tuleněm
(nebo lachtanem – čert aby se v tom vyznal) a dvěma plachými, ale
zvědavými modrými tučňáky a než jsem došel na druhou stranu, začal příliv a byl
tudíž čas vypadnout. Za přílivu se totiž zaplavuje vetší část pláže. Každopádně
ano, tahle pláž má rozhodně co nabídnout a patří určitě mezi nejhezčí, jaké
jsem kdy navštívil.
No a zase prší. Celý den a celou noc. A tak se posouvám zase
dál – do mých prvních hor na jižáku...
