Oblast kolem jezera je tak
nádherná a fotogenická, že se rozhoduji zde pár dní zůstat a důkladně ji prozkoumat.
Hned druhý den jdu přes noc na hřeben Two Thumb Range na pravém břehu jezera. Počasí se mi ale moc
nelíbí, tlak na mých hodinkách jde rapidně dolů a od východu se začíná
zatahovat. Spaní ve stanu v horách ruším, ale zpět dolů nespěchám. Lehám
si do trávy, shlížím shora na úžasné, zelenomodré jezero s Alpami za ním a
pozoruji, jak ty neuvěřitelné tvary mraků přicházející bouře narážejí na hradbu
hor. Kouzelné odpoledne.
 |
| Jezero Tekapo s Jižními Alpami za ním |
V okolí jezera fotím sice
pár povedených fotek, nicméně raději bych byl a fotil v horách a do těch se
nemůžu dostat, přestože projíždím všechny cesty kolem. Setkával jsem se
s tím už předtím, ale tady už toho začínám mít opravdu dost. Všude jen
farmy a ploty. Pokud je někde trek, je to víceméně upravená cesta. Dostat se do
opravdové divočiny (po čemž toužím celou dobu a nepředpokládal jsem, že by to
měl být v zemi, jako je Nový Zéland, větší problém) je pro turistu téměř
nemožné. Píši téměř, protože jsem později objevil, že existují místa, která
stále vypadají a působí, jako divočina a pokud byste si za tím dostatečně šli,
měli peníze a pochopitelně potřebné zkušenosti, můžete se dostat do opravdu
divoké přírody, kde před Vámi bylo jen minimum lidí – ne-li vůbec nikdo. I když
toto zůstává v drtivé většině výsadou místních (a je to pochopitelné, to
nejlepší si nechávají pro sebe). Ale Zéland potom působí trochu jako nějaký
přírodní Disney Land. Jako uměle vytvořený, přírodní park pro turisty. Alespoň
na mne tak rozhodně místama působil.
Já se rozhoduji, že dojedu
gravelkou podél jezera až na konec a tam odsud se vydám do hor. Geniální plán,
jen co je pravda. Co si ale myslíte, že nacházím po cirka 50 km jízdy na konci
silnice? Jistěže farmu! Mohu skrze ni sice projet (pokud si otevřu a zase za
sebou zavřu několik bran), ale zjišťuji, že dál do hor vedou cesty pro
offroady. Já půjdu s těžkým batohem do hor pod stan a tam narazím na lidi,
spící v chatě, ke které dojeli autem. Pokud na mne teda nebudou troubit už
cestou. Pěkná divočina, děkuju pěkně! To samé se pak opakuje i na levém břehu
jezera. Jen s tím rozdílem, že na konci narážím na ceduli „soukromý
pozemek“. Ještě lepší!
A tak přejíždím k vedlejšímu
jezeru Pukaki. Vybírám z mé automapy (opravdu úžasný nápad, vybírat trek
v automapě :-))
údolí, které vede přímo do těch nejvyšších hor a kde by neměla být žádná
turistická cesta. Bohužel ale tím pádem není šance, jak zjistit bližší
informace o tom, jak to tam vypadá. Ptám se i v DOC (Department of Conservation) a
v obchodě s potřebami pro lovce (což je na Zélandu velmi populární
koníček. Střílet se může snad vše a to ne jen pro maso, ale hlavně pro zábavu.
Velmi populární je střelba vysoké z helikoptéry. Taková zvířata pak
samozřejmě nechávají ležet na místě…). Prohlížím si sice i mapu oblasti, kam
chci jít, ale nezjišťuji vůbec nic. No co, o to zajímavější to bude…
Počasí každopádně vypadá ještě na
dva dny dost špatně (sněžení už od 300m) a tak se vracím k jezeru Tekapo,
které mně svou krásou skutečně ohromilo. Ten poslední den se mi tam stala
taková zajímavá věc. Dočetl jsem tam knihu, jménem The Rag Doll, psychologický thriller novozélandského
autora, odehrávající se z větší části právě u jezera Tekapo. Už jste někdy
četli knihu, která se odehrávala na místě, kde jste se nacházeli? Je to, jako byste
byli té knihy součástí! :-) Nicméně se ukazuje, že jsem udělal dobře, když jsem
se rozhodl počkat. Sněží i na parkovišti u jezera…
Ráno jsou hory v okolí
pokryty čerstvým sněhem, počasí slibuje krásný den a i předpověď dopředu zní
příznivě a tak vyrážím znovu směrem k jezeru Pukaki na můj další výlet,
který jsem si interně nazval Trek svobody.
