Má další cesta vede na západní
pobřeží. Pro změnu zase jiný druh relaxování (hory jsou pro mě také relax). Je
skutečně krásné, a pro nás Čechy nezvyklé, jak můžete na Zélandu střídat hory a
moře (každé místo na obou ostrovech je vzdáleno maximálně 130km od moře).
Dokonce Vám to druhé po pár dnech začne chybět…
A tak jedu rovnou do přímořského
města Westport. Doplňuji zásoby, využívám internetu (který je na Novém Zélandu
asi jako v Čechách před deseti lety – tedy spíš vzácností) a jedu na večerní
focení k majáku na Cape Foulwind. Shodou náhod tam potkávám německého
stopaře z Coromandelu – Ferdinanda. Tentokrát s autem (z Německa) a
novou přítelkyní (z půjčovny). Vlastně obráceně… J A oba jsem je úspěšně
rozesmál, když jsem se nedobrovolně vykoupal v moři. Stál jsem na mokrém
písku za foťákem na stativu, občas přišla vlnka a byl jsem po kotníky ve vodě. Jenže
jednou za čas se přihnala větší vlna a já tam byl po pás! A tak vždy při další
takové vlně běhám se stativem v ruce ven a zase zpět. Jenže to už jsem samozřejmě
od pasu dolů durch…
Cestou na jih navštěvuji další
velmi slavnou „atrakci“ Nového Zélandu – Pancake Rocks. Moře si tu razí cestu
skrze silně zerodovaný vápenec a vytváří v něm veliké dutiny, ze kterých
při přílivu vysřikuje voda, tzv. Blowholes. Navíc jsou skály zajímavě vrstvené
a vypadají jako na sebe položené palačinky (odtud jejich název) a tak se tato
oblast stala velice populární. Člověk zde ale na vlastní kůži cítí sílu
přírody. Je to zážitek, stát na těchto zvláštních útvarech při přílivu a poslouchat
neuvěřitelný řev o skály se rozbíjejících vln.
 | |
| Pancake Rocks po západu slunce |
A je tu další větší město –
Greymouth. Většina zélandských měst je nudná a navzájem si dost podobná, takže
vždy jen vyřídím potřebné a hurá zase do přírody. Tady navíc kupuji trochu té
„mentální potravy“ – knihy (vřele doporučuji Expedici Kon-Tiki od Thora
Heyerdahla a Behind The Lines, povídky od J.T. Wilsona). Což se mi hodilo hned
na následujících pár dní při přejezdu Arthur’s Passu.
3 dny projíždím sedlem tam a
zpátky, nahoru a zase dolů, hledám místa na focení a čekám, až přestane pršet a
ukáže se slunce. Marně. A tak čtu… Ale zasmál jsem se, když do infocentra
přišli asijští turisté a ptají se, kde můžou vidět lamy (???) (To je jako byste
se ptali v národním parku Českosaské Švýcarsko, kde můžete vidět klokany…).
Paní za pultem kroutí hlavou a posílá je do zoo. Tak jestli prý jsou
v okolí nějací ptáci Kiwi. A paní jim říká, že těch je všude v okolí
spousta, ale že už tam žije 25 let a ještě žádného neviděla… J
Další mou zastávkou je známé
město Christchurch. Parkuji a pěšky obcházím oplocené centrum města (nebo to,
co z něho zbylo). Jsem tu po nějakých osmi měsících od toho největšího
otřesu, ale vypadá to, jakoby se to stalo někdy před týdnem. Všude jen prázdné,
poničené domy. Restaurace se špinavými talíři a skleničkami na stolech, které
už nikdo nepřišel sklidit. Místy jen hromady cihel… Depresivní místo. Vydržel
jsem tam snad jen dvě, nebo tři hodiny. Musel jsem hned zase do přírody.
Ještě týž večer ale dorážím na,
ve všech směrech, naprosto opačně působící místo! Na jedno
z nejkrásnějších míst, jaké jsem kdy navštívil. K jezeru Tekapo!
