Golden Bay

Už na trajektu bylo vidět, že jižním ostrovem začíná úplně nová kapitola. Ve Wellingtonu stále prší (severní ostrov byl vůbec dost deštivý poslední týdny), zatímco v Pictonu je nádherně slunečno. Všude kolem jsou navíc vidět zasněžené vrcholky hor, takže má nálada stoupá.

Mé první kroky vedou do notoricky známého národního parku Abel Tasman. Místo, kde před 370ti lety přistál kapitán Abel Tasman, po kterém je tato část Nového Zélandu pojmenována. Průhledná, tyrkysová voda a prosluněné pláže, s až zlatým pískem, to je národní park Abel Tasman. Ale také jeden z Great Walks, záchody na plážích a všudypřítomné watertaxi, vozící tísíce turistů kam si řeknou. V půli října, kdy jsem tuto oblast navštívil já, to nebylo tak zlé, nicméně jeden den mi v takovéto oblasti stejně bohatě stačil.

Další mé zastávky už byly o dost zajímavější. Farewell Spit je 32 km dlouhý (z toho je 6 km pod vodou) a okolo 3 km široký pás pevniny, vybíhající do zátoky Golden Bay. Parádní písečné duny a za odlivu dlouhé kilometry mělčin směrem do zátoky, kde často uvízne pár velryb.

A Wharariki Beach. Podle mnohých jedna z nejkrásnějších pláží na Novém Zélandu. Je to ohromná pláž se dvěmi výraznými, masivními skalami v moři, s celkem třemi přírodními oblouky v nich (takže z různých stran vypadají vždy jinak). Na pláži samotné najdete takových oblouků a jeskyň daleko víc, takže je co objevovat a prozkoumávat. Já jsem se na ni poprvé vydal sám ještě za tmy před rozbřeskem a zažil jsem na ní úchvatný východ slunce. Krásnej a silnej zážitek! Pár fotek jeskyně se spícím tuleněm (nebo lachtanem – čert aby se v tom vyznal) a dvěma plachými, ale zvědavými modrými tučňáky a než jsem došel na druhou stranu, začal příliv a byl tudíž čas vypadnout. Za přílivu se totiž zaplavuje vetší část pláže. Každopádně ano, tahle pláž má rozhodně co nabídnout a patří určitě mezi nejhezčí, jaké jsem kdy navštívil.

No a zase prší. Celý den a celou noc. A tak se posouvám zase dál – do mých prvních hor na jižáku...

Mt. Taranaki

K této hoře jsem se hodně těšil, působí přímo magicky. Leží osamoceně na jihozápadním pobřeží severního ostrova a vypíná se prakticky od moře do 2518 metrů. Bohužel mi to fotograficky, podobně jako Tongariro, vůbec nevyšlo. Z pěti dní v jeho okolí jsem měl jedinej den pěkný počasí a ten jsem využil, abych si tu nádheru vylezl.

Mt. Taranaki z Ruapehu

Šel jsem ze severní strany. Začínáte z parkoviště v nějakých 700 metrech a tak je na to potřeba vcelku slušná kondice. Odhadovaný čas je 8 – 10 hodin. Ale když Vám vyjde počasí tak jako mně, je to opravdu krásnej výšlap! Vyrazil jsem už za východu slunce. V pátnácti stech metrech jsem nasadil mačky a se sluncem v zádech jsem začal stoupat prudkym svahem po krásnym firnu. Začal jsem opravdu brzy a tak jsem byl ten den na vrcholu první a naprosto sám. A přesně pro tyhle pocity lezu na hory! Nepopsatelná krása! Až cestou zpět jsem potkal pár horolezců. Pár kluků z místního klubu, který už jsem viděl ráno, ale většinou průvodce s klienty, v jednom případě dva, navázaný na 1,5m dlouhý lano... A dva frajery na skialpech! Den před tím si to vylezli s mačkama a teď se to chystaj sjet! Klobouk dolu.

Každopádně tyhle kluky už jsem potkal v mracích. Viditelnost tak 4m. A následující dva dny prší a předpověď na celý týden je stejná. A tak si rezervuju trajekt a vyrážím směr Wellington. V okolí Mt. Taranaki jsem tedy strávil téměř pět dní a nemám jedinou jeho fotku… :-(

Wellington, hlavní město Nového Zélandu, nepůsobí tak nudným a prázdným dojmem jako ostatní novozélandská města. Jedno z mála, které se mi líbilo. A  interaktivní muzeum Te Papa bylo možná nej muzeum, jaké jsem do teď navštívil. A zdarma! To by bylo i jinde ve světě rarita, na NZ je to ale téměř zázrak! Až někdy budete projíždět Wellingtonem, tak rozhodně doporučuju navštívit!

A tímto jsem ukončil můj pobyt na severním ostrově Nového Zélandu. V tu chvíli jsem ještě netušil, že navždy (nebo alespoň na příštích několik let, protože vrátit se tam jednou rozhodně chci).

Má cesta po severním ostrově Nového Zélandu

Tongariro podruhé

A znovu mé oblíbené informační centrum ve městě Turangi pod národním parkem Tongariro. Tentokrát se ptám na počasí – je nahoře ve vesnici ještě sníh? Paní na mně otáčí monitor a ukazuje mi, že je tam 210 cm! Hádal bych tak maximálně 20, přeci jen už je začátek října, a tak zas čekám nějakou zradu. A taky že jo. Nahoře není po sněhu ani památky! Nějak ty jejich „informace“ fakt nechápu.

Předpověď pro tentokrát vypadá hoodně špatně – celý týden má pršet. Rozhoduji se, jestli zůstat zde a čekat na lepší počasí, jet na týden na východní pobřeží a pak se vrátit a nebo jet dál, rovnou k Mount Taranaki. Když jsem ale přejel NP k městu Waioru, potkávám parádní slunečný počasí s nízkými mraky, pomalu se přelévajícími přes hory. Volím teda možnost zůstat a počkat. S takovým počasím by se daly nafotit parádní fotky, musím mít ale trochu štěstí (a tomu se musí jít vždycky trochu naproti).

Vyrážím tedy po Desert Road zpět. V půli cesty ale vjíždím do průtrže mračen, která trvala dva dny. Celé dny trávím v autě. Čtu, vařim, jim, píšu a vše vždy poctivě prokládám pivkem. Večer pozoruju z auta bouři, kdy blesk jednou udeřil do stráně přímo před mým autem. To byla paráda, jak já miluju bouřky!

Ráno se už ale dělá pěkně a tak toho využívám. Chlápek v infocentru mi nedoporučuje trek k Tama Lakes (doporučujou mačky a cepín a navíc je po větších deštích smetená část cesty) a tak obcházím snad všechny kratší věci v okolí. Odpoledne vycházím nahoru k úpatí sopky Ngauruhoe, kde si vyhlížím pár zajímavých kompozic. Když jsem se tam ale večer vrátil s tím, že něco nafotim, vše se zase zatáhlo a já byl rád, že jsem vůbec viděl na cestu zpět. I to je život fotografa – člověk jde dvě hodiny do hor  - 2x za den – aby nakonec nic nenafotil... J Cestou zpět na parkoviště, kde jsem přebýval, jsem se ještě zastavil u jednoho jezera a objevil vcelku slušný výhled na hory. Stál jsem na malém poloostrově a snažil se nastavit foťák na stativu. Po obou stranách jakési rákosí, vydávající hroznej rámus. Co to ku… Rozsvěcim čelovku a asi metr přede mnou plave krysa. To není zrovna mý oblíbený zvíře a já stál přímo mezi jejich ložnicí a obývákem… A tak jsem se rychle sbalil a vypadl.

Další den jsem se dostal i k těm Tama Lakes. Prostě si řikám ‘zkusim se podívat, jak to tam vypadá. Vrátit se můžu vždycky’. Cesta ale vypadala tak, že bych tam s malou pomocí (do těch schodů) dostal i vozíčkáře. A že prej mačky a cepín! Cestou zpět na mé parkoviště jsem znovu potkal bouři, tentokrát i s kroupami.

A tak už jsem se na to vykašlal a ráno se vydal zase dál – k sopce Mount Taranaki.
 

(Ještě malá poznámečka: od tohoto příspěvku bude bohužel téměř vše bez fotek. A postupem času se dostanu i k důvodu proč.)