19. října se probouzím a vidím
čerstvý sníh na vrcholcích nejbližších hor. (Dalo by se říct, že cestou na jih
stále pronásleduju zimu.) Na nic nečekám a vyrážím směrem k nim. Podle
mapy odhaduji, kterou cestou se dostanu k těm nejvyšším.
Vjíždím do národního parku
Kahurangi. Stoupám úzkou, desítky kilometrů dlouhou silničkou, až
k přehradě Cobb, nad kterou se tyčí ony čerstvě obílené štíty – krásná
podívaná. Po dlouhé době zase v horách. (Sopky na severním ostrově jako
hory moc nepůsobí.) Dojíždím na konec přehrady, balím vše potřebné na 2 – 3 dny
a vyrážím údolím proti proudu řeky, která přehradu napájí. Míjím první
zélandské horské chaty (zatím ty nejobyčejnější – za $5/noc) a po několika
hodinách přicházím k ledovcovému jezeru, u kterého končí cesta. Zkouším ho
obejít (to bych nebyl já :)), ale ani z jedné strany to nejde (místní
neprostupné lesy a křoviny poznám později ještě dost důvěrně). Otáčím a začínám
pomalu už hledat místo na stan, když si všimnu téměř neznatelné odbočky doleva
do kopce s malou cedulkou značící „Mt. Gibbs“. Ještě dobré dvě hodiny
stoupám a hledám místo - teď už jakékoli. Stan nakonec stavím na úrovni prvního
sněhu, kde to ještě není tolik podmočený, fotím ještě pár fotek při posledním
světle a uléhám. Má první noc ve stanu v novozélandských horách. Mám
trochu strach, aby mě tu někdo „nevyhmátl“, ale – jak se později ukáže – úplně
zbytečně.
Vstávám v šest. Balím stan,
zároveň fotím východ slunce a vyrážím nahoru. Na vrcholu jsem v osm hodin.
Široko daleko ani živáčka. Nikde okolo nejsou žádné extra vyšší hory, takže
výhled je excelentní. Přesně pro tyhle okamžiky do hor tak rád chodím, přesně
pro tyhle pocity žiju!
Nikam dál už pokračovat nemůžu a
tak slézám a dlouhé hodiny se táhnu údolím zpět k autu. Pohoduju v kempu
a koukám do mé automapy (žádnou jinou mapu jsem na Zélandu nepoužil), kolik se
toho dá ještě z tohoto údolí vytěžit. Nic moc (spíš to nic než moc). Druhý
den sice vyrážím do místa zvaného Lake Sylvester – několik jezírek, obklopených
horami – kde chci přespat, ale odrazuje mne silný vítr. Tak silný, že bych v
nárazech bez trekových holí musel na zem... V tomhle by byl můj stan během
hodiny na cáry, takže otáčím, sestupuji k autu a přesouvám se zase dál.
Příští cíl – známá Nelson Lakes!
