neděle 3. února 2013

Intermezzo

Má další cesta vede na západní pobřeží. Pro změnu zase jiný druh relaxování (hory jsou pro mě také relax). Je skutečně krásné, a pro nás Čechy nezvyklé, jak můžete na Zélandu střídat hory a moře (každé místo na obou ostrovech je vzdáleno maximálně 130km od moře). Dokonce Vám to druhé po pár dnech začne chybět…

A tak jedu rovnou do přímořského města Westport. Doplňuji zásoby, využívám internetu (který je na Novém Zélandu asi jako v Čechách před deseti lety – tedy spíš vzácností) a jedu na večerní focení k majáku na Cape Foulwind. Shodou náhod tam potkávám německého stopaře z Coromandelu – Ferdinanda. Tentokrát s autem (z Německa) a novou přítelkyní (z půjčovny). Vlastně obráceně… J A oba jsem je úspěšně rozesmál, když jsem se nedobrovolně vykoupal v moři. Stál jsem na mokrém písku za foťákem na stativu, občas přišla vlnka a byl jsem po kotníky ve vodě. Jenže jednou za čas se přihnala větší vlna a já tam byl po pás! A tak vždy při další takové vlně běhám se stativem v ruce ven a zase zpět. Jenže to už jsem samozřejmě od pasu dolů durch…

Cestou na jih navštěvuji další velmi slavnou „atrakci“ Nového Zélandu – Pancake Rocks. Moře si tu razí cestu skrze silně zerodovaný vápenec a vytváří v něm veliké dutiny, ze kterých při přílivu vysřikuje voda, tzv. Blowholes. Navíc jsou skály zajímavě vrstvené a vypadají jako na sebe položené palačinky (odtud jejich název) a tak se tato oblast stala velice populární. Člověk zde ale na vlastní kůži cítí sílu přírody. Je to zážitek, stát na těchto zvláštních útvarech při přílivu a poslouchat neuvěřitelný řev o skály se rozbíjejících vln.

Pancake Rocks po západu slunce

A je tu další větší město – Greymouth. Většina zélandských měst je nudná a navzájem si dost podobná, takže vždy jen vyřídím potřebné a hurá zase do přírody. Tady navíc kupuji trochu té „mentální potravy“ – knihy (vřele doporučuji Expedici Kon-Tiki od Thora Heyerdahla a Behind The Lines, povídky od J.T. Wilsona). Což se mi hodilo hned na následujících pár dní při přejezdu Arthur’s Passu.

3 dny projíždím sedlem tam a zpátky, nahoru a zase dolů, hledám místa na focení a čekám, až přestane pršet a ukáže se slunce. Marně. A tak čtu… Ale zasmál jsem se, když do infocentra přišli asijští turisté a ptají se, kde můžou vidět lamy (???) (To je jako byste se ptali v národním parku Českosaské Švýcarsko, kde můžete vidět klokany…). Paní za pultem kroutí hlavou a posílá je do zoo. Tak jestli prý jsou v okolí nějací ptáci Kiwi. A paní jim říká, že těch je všude v okolí spousta, ale že už tam žije 25 let a ještě žádného neviděla… J

Další mou zastávkou je známé město Christchurch. Parkuji a pěšky obcházím oplocené centrum města (nebo to, co z něho zbylo). Jsem tu po nějakých osmi měsících od toho největšího otřesu, ale vypadá to, jakoby se to stalo někdy před týdnem. Všude jen prázdné, poničené domy. Restaurace se špinavými talíři a skleničkami na stolech, které už nikdo nepřišel sklidit. Místy jen hromady cihel… Depresivní místo. Vydržel jsem tam snad jen dvě, nebo tři hodiny. Musel jsem hned zase do přírody.

Ještě týž večer ale dorážím na, ve všech směrech, naprosto opačně působící místo! Na jedno z nejkrásnějších míst, jaké jsem kdy navštívil. K jezeru Tekapo!