Mount Cook

Možná nejslavnější vesnice Nového Zélandu – Mt. Cook Village. Opravdu vesnička v horách, i když věřím, že se přes léto dokáže zaplnit lidmi. Mají tam moderní informační centrum s velmi působivým interiérem, úžasným výhledem přímo na Mount Cook, krásným muzeem s výstupy na tuto magickou horu a samozřejmě spoustu informací, map a další věci. Původně jsem v této oblasti měl v plánu Copeland trek, ale v tuto dobu jsou údajně (podle pracovníka infocentra) podmínky na něm velmi nebezpečné. Po minulých zkušenostech toto beru dost s rezervou, nicméně bych si ale na něj musel půjčit mačky a to tu skutečně není lehká záležitost. Navíc, díky rekonstrukci mostu, bych byl nucen jít několik kilometrů dlouhou oklikou. Plán tedy měním a vyrážím alespoň na Ball Hut, která není ani moc vysoko a ani moc daleko...

Jedu se podívat k Tasman Lake, tentokrát z druhé, té navštěvovanější strany. Je zvláštní, jak může stejná věc vypadat tak odlišně. Před pár dny sám, v krásné a téměř nedotčené přírodě a dnes mezi turisty, jdoucími od autobusu sto metrů na vyhlídku na to samé jezero. Před pár dny divočina, dnes Disney Land. Oboje vzdálené od sebe asi 1 km. Dvě strany stejné mince…

Ball Hut je útulná, malá a zbrusu nová chatka. Potkávám zde milou, mladou Dánku (její jméno už si bohužel nepamatuji) a celý večer prokecáme. Ukazuje se, že přijela na Zéland taky na jeden rok, ale po celou tu dobu jen cestuje. Tomu říkám dokonale strávený rok (i když si skutečně nedovedu představit, co to muselo stát). Také mi radí, co vidět (různé perly a turistům většinou průvodci nepředstavovaná místa) a co zase vynechat (i když toho na Zélandu všeobecně tolik není).

Ráno se spolu vydáváme nahoru na Ball Pass. Po slabé hodince chůze a jedním horizontem se nám naskýtá dech beroucí výhled na ohromnou, jihovýchodní stěnu Mount Cooku, pokrytou nesčetnými, většími i menšími ledovci. Sledujeme i menší lavinu, padající z jednoho z nich. Bylo docela těžké ji ve stěně nalézt, nejdřív jsme ji totiž slyšeli (přeslechnout ji rozhodně nešlo). V uzavřeném údolí se tento dunivý zvuk až neuvěřitelně rozléhá. Dánka vcelku brzy otáčí (její fyzička byla trošku na pováženou). Já chvíli pokračuji sám, ale když už začíná být toho sněhu s přibývající výškou moc, otáčím také. Na chatu a znovu zpět do civilizace.

Loučím se s Mount Cookem a pokračuji v mé cestě jižním ostrovem. Na noc zůstávám ještě naposledy u jezera Pukaki, které mě odměňuje nádherným západem

a ještě krásnějším východem. (Fotograficky jsem se na tomto místě opravdu vyřádil.)

Na mé další zastávce u jezera Ohau (po Tekapu a Pukaki třetím takovém jezeru, i když nejmenším z těchto tří) už takové štěstí nemám. Prší po příštích pár dní a není vidět ani jeden jediný paprsek slunce.

Jedu tedy až do Cromwellu, kde si chci v předstihu zařídit práci na třešních, které začínají až tak za měsíc (v půli prosince). Bohužel je mi řečeno, že už jsem tu pravděpodobně i tak pozdě. No, uvidíme. Ve městě se seznamuji se sympaťákem z Izraele, jménem Guy. Taky shání práci, ale je na tom o poznání hůř, nemá totiž pracovní povolení. Trávíme spolu celý den, využíváme i místní bazén, který je kupodivu jen za $2 (cca 30,- Kč), a povídáme si o všem možném až do noci.

Chci strávit ten poslední měsíc před dalším, nutným pracovním procesem co nejvíc v přírodě a procestovat zbytek jižního ostrova. Vyrážím tedy z Cromwellu, kam se budu vracet na práci, dál na jih. Pln očekávání přijíždím do jednoho z nejslavnějších a jistě nejturističtějšího města – Queenstownu. Platím si parkovací místo na 4,5 hodiny a odcházím do města. Je tu přeci jen pár důležitých (jako oblastní centrum DOC se všemi možnými informacemi o širokém okolí) a zajímavých (slavná restaurace s údajně bezkonkurenčně nejlepšími hamburgery na Zélandu) míst, která chci nebo musím navštívit. Jenže ty tisíce turistů všude! V té slavné restauraci se pro desítky lidí nedalo ani hnout, natož si objednat. V McDonaldu mi k objednávce dávají lístek s heslem k Wi-Fi a ta je omezena jen na 30 minut. No zkrátka jsem v tomto slavném městě nevydržel ani hodinu. A to jsem Queenstown navštívil mimo sezónu! Musím ale uznat, že jeho okolí je víc jak kouzelné.

Jedu po břehu jezera Wakatipu do města Glenorchy, kde zjišťuji základní info o mém příštím cíli, treku Rees-Dart, na který mě upozornila právě Dánka na chatě Ball. Cestou k nástupu na tento ne moc známý okruh zastavuji u silnice na pár fotek a všímám si v poli u lesa těžké techniky. O kus dál vidím dost zvláštní a ne zrovna typické stavení a i ty listnaté stromy v jeho blízkém okolí vypadají, jakoby tam ani nepatřily. Tuto „záhadu“ ale rozřešuji až při mé cestě o pár dní později…

Pukaki a Trek svobody

Jezero Pukaki je ještě větší než Tekapo. Barvu má podobnou, i když ne tak výraznou a je napájeno z řeky Tasman. Leží o trochu západněji a o něco víc v horách. Po jeho levém břehu vede silnice do centra této oblasti, do vesnice Mt. Cook Village a po pravé straně šotolinová silnička, která končí kousek za jezerem u stanice Mt. Cook Station. Oboje pojmenováno po nejvyšší hoře Nového Zélandu, 3754 metrů vysokém Mount Cooku (který je zase pojmenován po známém mořeplavci, který Zéland jako první zmapoval a objevil průliv mezi severním a jižním ostrovem). Moc jsem se těšil, až Mt. Cook poprvé spatřím na vlastní oči a musím říct, že je to velkolepá podívaná. Majestátně se tyčí za jezerem a o mnoho převyšuje většinu ostatních hor. Trénoval na něm i slavný horolezec a průzkumník sir Edmund Hillary, který v roce 1953 poprvé vystoupil na Mount Everest.

Dorážím na parkoviště přímo u řeky Tasman vedle Mt. Cook Station a zjišťuji, že odsud vede trek s názvem Chop Creek (jen nemám ponětí, jak to, že o tom nikdo neví a v žádné mapě ho nenajdete). No nic, neztrácím čas, balím a vyrážím. Už začátek slibuje zábavu. 10 m od auta a už nevím kudy dál! Cesta vede buď zamčenou bránou do areálu a nebo ji vzala velká voda. Obojí je tu možné. Je mi to jedno, rovnou přelézám plot a pokračuji směrem do hor. Jdu prakticky po rovině, po dně ohromného údolí, po jehož obou stranách vyrůstají hory, které jsou větší a větší a končí přímo přede mnou hlavním hřebenem Jižních Alp. To vše je navíc po včerejšku pokryté novým sněhem, který ale díky teplu jakoby mizel před očima. Je tu dost kamenitý podklad, více či méně porostlý mechem a občas trávou. Čas od času musím přebrodit menší potok. Cesta je viditelně jednou za čas projetá autem (hádám DOCáky, při kontrole pastí proti škůdcům, na které občas narážím).

Jdu takto celé hodiny. Trochu monotónní, ale komu by to tady vadilo. Jsem na Novém Zélandu, v horách, sám a mimo civilizaci. Konečně! Občas ještě sice zahlédnu plot napravo ve stráni, ale ten nemůže pokračovat dlouho. Po pár hodinách chůze a asi deseti kilometrech přicházím k novému údolí, které se napojuje z hor po mé pravé straně. Nemám žádný plán a jako mapu jsem si vytrhl jednu stránku z mého autoatlasu Jižního ostrova. Vím jen, že chci někam do hor a mohu jen pravý hřeben tohoto údolí, protože dostat se na druhou stranu je nemožné. Odhaduji, že toto bude zmíněný Chop Creek a tak se rozhoduji do tohoto údolí podívat. Potok ale padá dolů neprostupnou buší a navíc je všude tak dvacetimetrový prudký svah, podemletý jarní velkou vodou. Nacházím cestu až o něco dál. Je evidentně projetá čtyřkolkou, tak sleduju stopu, kam až mě dovede. Stopa ale nahoře na svahu traverzuje stráň někam doleva a tak z ní scházím a pokračuji rovně do dalšího svahu. (Říkám si, kde se tu ta stopa vzala a napadá mě jediné vysvětlení – lovci.)

Nahoru, rovinka, zase nahoru a tak pořád dokola. Jdu většinou tak do pasu vysokou trávou, místy se musím prodrat keři, vysokými jako já, s dlouhými ostny a nacházím tu i rostliny s velice pichlavými listy. Možná nějaký druh kaktusu. Pokud si některé z nich nevšimnete a šlápnete do její blízkosti, okamžitě ucítíte několik nepříjemných píchnutí do lýtka. Chtěl jsem jít podél potoka, ale čím blíž k němu jsem, tím více je takovéto vegetace a tím míň průchodná je. Dál začíná kamenná suť a větší a větší plochy sněhu. Jak stoupám, údolí se stále více zužuje do tvaru V a já stále nevidím dál, než na pár metrů přede mne. Jak už to v horách bývá, za každým dosáhnutým horizontem je další a další. Čím jsem ale dál, tím víc mi dochází, že tady nic nenafotím, ani tudy neprojdu a ani stan tu nikde nepostavím. Na začátku údolí jsem si všiml skvělého plácku, rozhoduji se tedy pro návrat, místo po čase nacházím a stavím stan. Zatáhlo se. Těžké, tmavé mraky, ze kterých nekouká nic dobrého. Vařím večeři, čtu si. Když znovu vykouknu ven, zjišťuji, že sněží! No potěš koště, ještě abych se tak ráno probudil do nějaké větší nadílky… Každopádně vidím, že z focení dnes již nic nebude a tak jdu na kutě.

Ráno mě Eric Truffaz z mého nastaveného mobilu probouzí do parádního rána. Během chvíle jsem na nohou, zmateně pobíhám kolem se stativem a foťákem v ruce a snažím se najít nějakou zajímavou kompozici. Tráva a keře. Nic výrazného nebo zajímavého. Do háje. Proč jsem se na to včera líp nepřipravil. Nakonec nacházím pár pokácených stromů a chytám to úžasné světlo na vršcích Alp na druhé straně údolí přes řeku Tasman. 

Balím a rozhoduji se nesestupovat znovu až do údolí, ale zkusit to dál po úbočí hory nade mnou. Nakonec, můžu se pokusit najít stopu ze včera a zjistit, kam vede. Posléze ji nacházím a pokračuji po ní. Stopa se sice po pár stech metrech ztrácí, ale dál pokračuje malá stezka, čas od času, spíš symbolicky, značená žlutou nebo rudou páskou, uvázanou uzlem na keři. Stezka neklesá, ale stoupá taky jen minimálně, prostě traverzuje svah, ale značně nabývá na expozici. Jednou už jsem i myslel, že končí, to když jsem se dostal nad útes, kde hluboko pode mnou tekla řeka Tasman a přímo přede mnou strmé skály, spadající rovnou do řeky. Uvědomil jsem si ale, že ta stezka ty útesy musí nadcházet a zase ji našel. Stále tedy traverzuji svah, se skalami pode mnou a nade mnou, a užívám si, na místní poměry, super počasí i velkolepé výhledy na celé údolí.

Po nějaké době začíná stezka klesat a zavádí mne do koryta strmého, horského potoka, kde mizí. A jsem ztracen! No co. Pauza a svačina. S plným žaludkem se mi vždy přemýšlí o dost líp. Po jídle se bez batohu rozhlížím po korytě potoka. Čekal bych, že stezka povede přes potok na druhou stranu, anebo dolů. Jenže poslední uzel je přímo v korytě a to směrem nahoru. Stoupám tedy proti proudu, ale nenacházím nic, krom podemletých břehů. I to může být důvod, proč už žádné značení nenacházím (touto stezkou jdu dost možná tuto sezónu první). Každopádně jdu ale i dolů, prozkoumávám druhý břeh a vracím se kus cestou, kterou jsem přišel. Nenacházím nic! Koukám do mapy a určuji tento potok jako Gorilla Stream, který vede dlouhým údolím hluboko do hor (Lehce jsem se ale zmýlil. Vlastně co já, to ta automapa! Je málo přesná! :-)). Rozhoduji se tedy jít nahoru a tajně doufám, že to někam povede a já nebudu muset zpět. 

Stoupám tedy prudkým korytem potoka. Vysoko nade mnou pozoruji tahry – jakési horské kozy, žijící v Himálaji a zde (na Zélandu jsou navíc považovány za velikou lahůdku a můžete si tu za nemalé peníze koupit i lovení těchto koz s průvodcem) – a když se ohlédnu, naskytne se mi úchvatný výhled korytem, ohraničeným stráněmi po obou stranách tak, že vytváří písmeno V, údolí řeky Tasman a protější stráně hor nad ním. Přestože procházím suťovišti a místama po nedávných sesuvech půdy, jde se téměř jako po schodech, jen jsou ty schody různě veliké a jakoby náhodně rozházené do svahu.

Velmi rychle nabývám na výšce. Už dávno jsem minul místo, kde jsem pozoroval tahry. Ale čím výš jsem, tím míň reálné je, že se tudy někam dostanu. A když jsem narazil na silnou vrstvu sněhu v levé části a vodopád v pravé, bylo to naprosto jasné, musím zase otočit. No co, zkusím to korytem dolů a při nejhorším slezu až do údolí. Ukazuje se ale, že to nebude potřeba. Asi 100 výškových metrů od původní cesty a místa, kde jsem svačil (až takhle dolů jsem se předtím nepodíval), logickou linií ve skále vylézám z koryta do svahu a znovu mohu traverzovat.

Byla to jediná možná cesta z potoka a tak se ani nedivím, když na jednom z keřů nacházím červený uzel. Stezka tady ale zdaleka není tak patrná a po pár stech metrech se zase ztrácí. Dík těm ‘kaktusům‘, na které tu narážím čím dál víc, začínám být už celkem naštvaný. A není se co divit, když si vyhrnuji nohavice a koukám na svá lýtka, vidím jeden krvavý vpich vedle druhého. Jednou dokonce přes tyto rostliny padám. S 25 kg na zádech v prudkém svahu to opravdu není žádná sranda!

Po stezce už dávno není ani památky - skály pode mnou i nade mnou. A co je nejhorší, přede mnou hradba křoví (Ano, toho s těmi dlouhými ostny. Nic jiného tu snad ani neroste). Abych našel cestu skrz, musím jedině nahoru, kde narážím na kolmou skalní stěnu. Přes ni je to sice risk, ale je to jediná možnost! Budu potřebovat obě ruce a tak uklízím hůlky a pomalu začínám traverzovat. Není to nijak extra exponované (kdybych spadl, je to jen pár metrů a pak svah pokrytý křovím, které by mě snad zastavilo) a jen pár metrů dlouhé, ale sranda to teda taky není. Ani dál se to nijak nelepší.

Dostávám se do koryta po kamenné lavině. Terén je sice stejně prudký, ale tady nejsou drny, na které mohu šlápnout. Jen kamenná suť, která pod nohama dost ujíždí. Taková přírodní kamenná skluzavka! Opatrně, krok za krokem přecházím na druhou stranu, kde musím ale ještě s pomocí hůlek a rukou vylézt ven. Těžko se to popisuje, ale do toho koryta jsem musel nejdříve slézt a teď z něho zase vylézt. Vlastně takový prudký svah v prudkém svahu. Paráda! Tráva! Neušel jsem ale ani snad 30 metrů. Další koryto! A tentokrát ještě větší. Nemám ale na výběr, dolů to přes hradbu křoví stále nejde a zpět nejdu. Znovu opatrně slézám dolů a pomalu přecházím na druhou stranu. Znovu vybírám nejlepší a nejsnadnější místo pro výlez a škrábu se nahoru. Moc pevných bodů tu není. Většina kamenů by, kdybych se o ně opřel o trochu víc, povolila. Najednou cítím, jak mi svah pod nohama začíná ujíždět a právě ve chvíli, kdy chytám pevný bod a přehoupávám se přes hranu koryta, sjel dolů větší kus zeminy, na které jsem ještě před malou chvilkou stál.

Sedím v trávě, srdce mi buší a zhluboka oddychuji, ani batoh si nejsem schopný sundat. Potřebuju se nejdřív trochu uklidnit. Znovu si uvědomuji, že jdu sám a že jsem v každém případě odkázaný jen a jen na sebe! Vstávám a rozhlížím se (odsud už je alespoň nějaký rozhled). Přímo před sebou vidím ohromné suťoviště, spadající od skal vpravo nahoře až do řeky dole v údolí. Není tam jen štěrk, ale i větší kameny, po kterých to dolů určitě půjde. Je zajímavé, jak vám takováto zkušenost změní pohled na ostatní věci. Teď už mi je nějaké křoví s ostny úplně ukradené. Prostě procházím přímo skrz. Jak jsem předpokládal, na hraně toho velikého suťoviště spadají ty největší kameny, po kterých bezpečně scházím až dolů. „Nikdy víc!“ říkám si, když sedím na kameni a chladím si nohy v řece Tasman. „Zpátky jdu údolím anebo ho přejdu a dostanu se zpět po silnici. Třeba stopem.“ No nic, to je ale cesta zpátky, teď jdu dál.

Dalších pár hodin jdu zase po dně údolí. Po předchozích zážitcích naopak trochu nuda, ale nestěžuju si. Užívám si krásného dne, svobody, hor i samoty. Čas od času nade mnou přelétne helikoptéra s turisty. Idylku mi to neruší, ale podle mě to do hor moc nepatří. Z evropských alp jsem zvyklý, že zvuk helikoptéry většinou neznamená nic dobrého. Dalším zvukem, který tu často slyším, je křik velkých ptáků, upozorňujících na mou přítomnost. Trochu mi připomínají naše kachny, jen jsou jinak zbarvené a asi dvakrát větší. Jdu širokým údolím, kde velmi často překračuji anebo procházím starým korytem řeky (pravděpodobně tu mění koryto velmi často).

K večeru, po 8,5 hodinách chůze, dorážím k mému cíli – jezeru Tasman. Turisticky velmi navštěvovaná atrakce, jak jsem se sám o pár dní později přesvědčil. Ale já jsem úplně na druhé straně, kam se těžko někdo nedostane. Těch 30 km, co jsem sem ušel já, žádný další blázen asi jen tak nezopakuje, přes řeku nebo ledovec se nikdo nedostane a tak jedině lodí přes jezero. Stavím stan a jdu se projít a omrknout místa pro večerní a ranní focení (nechci tady zase ráno pobíhat jak …). Nacházím z jedné morény parádní výhled na řeku, která teče z ledovce Murchison a napájí jezero Tasman, na jezero samotné, na celý ledovec (největší ledovec Zélandu) a na celý hřeben s výrazným Mt. Cookem nad tím vším. Jako králem, shlížejícím z nebes na své království. Ale světlo mi moc nepřeje a tak mám jen ‘obyčejné‘ fotky a jdu spát s nadějí na ráno.

Jenže počasí mi bohužel nepřeje ani ráno. Téměř ani mráček. Na takhle úžasném místě! To je jako kdybyste měli hlad, někdo by před vás postavil vaše oblíbené jídlo a vy jste mohli jen přivonět! Prostě to není fér. A tak balím a vyrážím na cestu zpět. Dál už nikam nemůžu, a ač je odsud civilizace hodně blízko, já mám jen jednu možnost – stejným údolím dolů.

Zase nudná cesta. Hodiny a hodiny. Jen celou dobu doufám, že budu moct jít údolím, až k Chop Creeku, odkud už je to pohoda. Dosahuji místa, kde jsem včera slezl dolů. Řeka Tasman tady meandruje ze středu údolí, kde celou dobu teče, na jeho levý okraj. Nicméně kam až dohlédnu, jsou na kraji kameny, po kterých se dá jít. Koukám ještě ale na možnost přebrodění. Existují dvě hlavní pravidla. Brodit řeku byste měli v jejím nejširším místě, tam kde je proud a hloubka nejmenší. Takové místo jsem našel, ale bylo by to tak 25-30 metrů. A druhé pravidlo zní nebrodit řeku, pokud na dně nevidíte své nohy. A to bych tu musel porušit. Snadno by se tak mohlo stát, že bych byl po pás ve vodě už deset metrů od kraje. To nedám. Jsem dobrodruh, ale ne blázen. A tak se vydávám po kamenech na břehu. Jde to celkem dobře, ale naneštěstí ne moc daleko. Po pár set metrech vidím, jak přede mnou spadá skalní stěna rovnou do řeky. Zouvám boty a mělkou vodou jdu na malý ostrůvek před hlavním, dravým proudem, abych viděl “za roh“. Pokračuje to stejně kam až dohlédnu. Takže projít se to nedá! Musím stejnou cestou zpět! Názorný příklad použití přísloví „nikdy neříkej nikdy“.

Na výběr nemám a tak neotálím a začínám stoupat. Šplhám korytem prvního suťoviště, které jsem přecházel cestou nahoru. Říkám si, že to není tak strašné, i když to pod nohama dost ujíždí. Čím jsem ale výš, tím je to horší a horší. Když už to začíná být nebezpečné a vidím skálu, kterou je potřeba traverzovat, přecházím na trávu a s použitím hůlek jako cepínů docházím až k ní. Traverz podél skály, pak opatrně, téměř po zadku, sestupuji do mírnějšího terénu a už jsem na mojí staré známé stezce. Po ní do koryta potoka a odsud už vede opravdová a vcelku prošlápnutá cestička. Tam už žádná ošklivá místa nejsou. O něco později zjišťuji, že to, že si je nepamatuji, ještě neznamená, že tam nejsou. Ale celkově byla tato cesta zpět relativně v pohodě. Když člověk ví, co ho čeká, je to vždycky lepší. Nejhorší jsou nepříjemná překvapení.

Stopa čtyřkolky značí, že už jsem téměř u Chop Creeku, zanedlouho scházím na dno údolí a teď už jen nudných 10 km k autu. Vzhledem k tomu, že jdu zpět stejnou cestou, tak už nechci znovu kempovat. Leda bych se dostal do hor po mé levé straně…

Potkávám první lidi po třech dnech. Dva lovci na čtyřkolce (!) a za chvíli další dva, tentokrát DOCáci při výměně pastí (takže jsem měl pravdu). Na to přicházím k ceduli, na které stojí – Přístup do Burnett Mountains. Jsem docela unaven (už jsem taky ušel tak 20 km) a těším se na postel, ale hory samozřejmě vítězí. Zkusím, jak to tam bude vypadat. Jednu noc si ještě s mými zásobami můžu dovolit. Jsem si ale jist, že se nebudu pokoušet dostat někam, kam nevede cesta!

Překračuji plot a vstupuji do lesa, kde mě okamžitě přímo praští přes nos neskutečná vůně. Vůbec se jí nemůžu nabažit. Je to bezkonkurenčně nejhezčí vůně, jakou jsem kdy v životě cítil, a vypadá to, že se line ze stromů, ne nepodobných modřínům, s úplně novým, výrazně zeleným jehličím. I tráva na zemi je krásně, “nově“ zelená. A tak stoupám pomalu po projeté cestě a užívám si tento výjimečný les, jakých tady na Zélandu není mnoho. Alespoň já jsem žádný takový až doteď neviděl. Většinou jsou tu lesy zarostlé neprostupnou buší, tento je útulně čistý.

Krom této vůně mě ale v těchto horách nic víc nečekalo. Chvíli jsem (už zase) sledoval stopu čtyřkolky, která se změnila ve stezku a ještě o něco dál se ztratila i ta. Navíc se začalo rychle zatahovat nepěkně vyhlížejícími mraky a tak jsem si na cestu uvařil večeři a vydal se zpět.

Po dalších pár hodinách dorážím, vcelku znaven, k autu, prohazuji pár slov s malířem, kterého jsem na parkovišti potkal, a doslova padám do postele. Musím ale uznat, že svobody, kterou jsem hledal, jsem si na tomto treku opravdu užil!