Nelson Lakes

Moje trasa

Nelson Lakes patří rozhodně k tomu nejzajímavějšímu, co může Nový Zéland nabídnout. Taky už jsem na ně byl mockrát upozorněn a náležitě jsem se na ně těšil.

Leží v severní části jižního ostrova. Tvoří je dvě velká ledovcová jezera obklopená horami vysokými až 2200 metrů (nejvyšší hora Mt. Hopeless má 2278 m.n.m.) a je to vlastně první část Jižních Alp.

Podle letáků (prvních, které mi v infocentru přišly pod ruku) jsem si naplánoval okruh přes zbrusu novou chatu Angelus u stejnojmenného plesa (ve výšce 1650 m.n.m.). První den je trochu nuda (i když později jsem zjistil, že to je spíš zélandská klasika…). Téměř celou dobu lesem, bez jediného výhledu. Nějakou dobu stoupám až k chatě Speargrass a pak už jen klesám k chatě Sabine, která leží přímo na břehu většího a méně přístupného ze dvou jezer - jezera Rotoroa. Potkávám tam dva kiwáky, kteří se chystají sledovat finále mistrovství světa v ragby na nejmenší televizi, jakou jsem kdy viděl – úhlopříčka asi 5cm. Také se ale od nich dozvídám, že mohu (za určitých konkrétních podmínek) na Zélandu kdekoli v divočině spát ve stanu, což jsem do té doby netušil. Pro mé cestování podstatná informace. ;-)

Ráno hned za chatou začínám stoupat do prudkého svahu a stoupám tak pěkných pár hodin. Od chaty ve výšce 480m až na vrchol Mt. Cedric (1532 m). Odtud už se stoupá pozvolněji. Tady už také začínám potkávat a přecházet první sněhová pole. Občas po hřebínku, kde přelézám nepříjemné skály, abych se vyhnul strmému mokrému sněhu. Cesta pak pokračuje po úbočí hory po mé pravé straně a tady už podobné, strmé sněhové pole překročit musím. Radost z toho nemám, sjet s lavinou do údolí se mi vážně moc nechce (musel bych to šlapat nahoru znovu), ale obejít to nijak nejde. Na druhé straně jsem si docela oddychl. V tu chvíli jsem si myslel, že to je nejnebezpečnější místo tohoto treku. (Jak naivní…) O kousek dál se mi cesta ztrácí a musím jít nějakou dobu po skalnatém hřebeni. Po mé pravé ruce se otevřel pohled do údolí, vedoucí až k řece Traverse, která napájí druhé jezero - Rotoiti. Na této straně je už vše pod hlubokým sněhem. Ale to už v dálce vidím chatu Angelus. Stačí sestoupit nějakých 200 výškových metrů. V hlubokém sněhu mi to přesto trvá ještě dlouho.

Chata parádní, opravdu zbrusu nová a postavená skutečně na úžasném místě. Výhled z okna na okolní štíty je teda neskutečný! Na Zélandu oproti Evropě chaty nemívají chataře, ani obsluhu, takže jsem na chatě úplně sám (že tu nejsou žádní turisté mne ale stejně překvapuje). Rozdělávám v kamnech oheň a marně se snažím usušit mé promočené věci. Tyhle jejich kamna jsou snad jen na ozdobu! Každopádně během odpoledne se zatahuje a celá ta nádhera kolem mizí.

Druhý den

Ráno, stejně jako celou noc, není vidět víc jak na pár metrů a fouká silný vítr. Rozhoduji se, kterou cestou pokračovat. Přes sedlo k další chatě, stejně jako po hřebeni zpět k autu v tomto počasí jít nehodlám, riskovat pro nic není můj styl. Stejnou cestou zpět nejdu a tak vyrážím poslední možností – cestou Cascade do údolí k řece Traverse. Chvíli chůze a zjišťuji dvě zásadní věci. V noci nemrzlo a sníh je tedy měkký a mokrý. Druhou čtu na velké, zelené ceduli u cesty – „tato cesta je v zimním období extrémně nebezpečná“. Tak konečně nějaká sranda, díky. Nezbývá mi, než doufat, že ti kiwáci zase přehánějí…

No vzhledem k podmínkám zase tolik nepřeháněli. Svah je prudší a prudší a na každý krok mi noha sjede tak o 1 - 2 m níž. Tak rychle jsem z žádného svahu snad nikdy neseběhl. Dole narážím na místo, kde měl být most, alespoň soudě podle betonových patek se zbytky nějakých želez. Po chvíli hledání a kroucení hlavou (už jste někdy hledali most???) ho nacházím asi o 200m níž, přetočený a pokroucený na dně potoka. Protože obejít se to nikudy nedá, musím jeho trosky přejít. Mám docela štěstí, most je napříč a vede asi do 2/3 potoka. Ani moc neváhám a vydávám se tedy na něj. Pode mnou se valí silný proud rozvodněného potoka a já opatrně pokládám vždy jednu nohu na další příčník zábradlí a pak přesouvám celé tělo k ní. Musím uznat, že s tím 20kg batohem na zádech je to o dost těžší. Celá konstrukce je dost vratká, ale já se plně soustředím na každý jednotlivý pohyb. To jak mi buší srdce, si uvědomuji, až když je po všem. Most končí. Jeden dlouhý krok a už se držím kolmé, asi 2m vysoké skály. Je úplně mokrá, ale bez větších problémů po ní vylézám z koryta. Dalších pár kilometrů přelézám popadané kmeny stromů, bořím se mokrým, neprošlápnutým sněhem, ztrácím cestu a prolézám hustým křovím. V jednom místě mě na chvíli zastavuje rozvodněný potok, který si teče, kudy chce a nebere ohledy na to, že tudy potřebuji projít. Stavím tedy most z pár kamenů a kmenu stromu a přecházím. Do toho vytrvale mrholí. V tuto chvíli už se nedivím, že na chatě nikdo nebyl a že jsem ani nikoho nepotkal…

Třetí den (chata Coldwater Hut je na konci jezera Rotoiti. Odtud jsem pokračoval dalších 10 km k parkovišti…)

Dolů na křižovatku, odkud jsem chtěl jít zase nahoru do hor, dorážím naskrz promočený. Vzhledem k faktu, že si na chatě zase nic neusuším a na zlepšení počasí to nevypadá, rozhoduji se pro taktický ústup a pokračuji údolím a dál podél jezera Rotoiti dolů na parkoviště. Musím ale uznat, že tento okruh byl skutečně zajímavý, takový výživný.

Ve městě se ještě zastavuji v informačním centru. „Předpokládám, že asi víte o tom, že na cestě z chaty Angelus chybí most…“ „Jo jo, nedávno tam spadla lavina. Na stránkách máme, že trek je zavřený!“ A ták, to leccos vysvětluje… :-)

První hory

19. října se probouzím a vidím čerstvý sníh na vrcholcích nejbližších hor. (Dalo by se říct, že cestou na jih stále pronásleduju zimu.) Na nic nečekám a vyrážím směrem k nim. Podle mapy odhaduji, kterou cestou se dostanu k těm nejvyšším. 

Vjíždím do národního parku Kahurangi. Stoupám úzkou, desítky kilometrů dlouhou silničkou, až k přehradě Cobb, nad kterou se tyčí ony čerstvě obílené štíty – krásná podívaná. Po dlouhé době zase v horách. (Sopky na severním ostrově jako hory moc nepůsobí.) Dojíždím na konec přehrady, balím vše potřebné na 2 – 3 dny a vyrážím údolím proti proudu řeky, která přehradu napájí. Míjím první zélandské horské chaty (zatím ty nejobyčejnější – za $5/noc) a po několika hodinách přicházím k ledovcovému jezeru, u kterého končí cesta. Zkouším ho obejít (to bych nebyl já :)), ale ani z jedné strany to nejde (místní neprostupné lesy a křoviny poznám později ještě dost důvěrně). Otáčím a začínám pomalu už hledat místo na stan, když si všimnu téměř neznatelné odbočky doleva do kopce s malou cedulkou značící „Mt. Gibbs“. Ještě dobré dvě hodiny stoupám a hledám místo - teď už jakékoli. Stan nakonec stavím na úrovni prvního sněhu, kde to ještě není tolik podmočený, fotím ještě pár fotek při posledním světle a uléhám. Má první noc ve stanu v novozélandských horách. Mám trochu strach, aby mě tu někdo „nevyhmátl“, ale – jak se později ukáže – úplně zbytečně. 

Vstávám v šest. Balím stan, zároveň fotím východ slunce a vyrážím nahoru. Na vrcholu jsem v osm hodin. Široko daleko ani živáčka. Nikde okolo nejsou žádné extra vyšší hory, takže výhled je excelentní. Přesně pro tyhle okamžiky do hor tak rád chodím, přesně pro tyhle pocity žiju! 

Nikam dál už pokračovat nemůžu a tak slézám a dlouhé hodiny se táhnu údolím zpět k autu. Pohoduju v kempu a koukám do mé automapy (žádnou jinou mapu jsem na Zélandu nepoužil), kolik se toho dá ještě z tohoto údolí vytěžit. Nic moc (spíš to nic než moc). Druhý den sice vyrážím do místa zvaného Lake Sylvester – několik jezírek, obklopených horami – kde chci přespat, ale odrazuje mne silný vítr. Tak silný, že bych v nárazech bez trekových holí musel na zem... V tomhle by byl můj stan během hodiny na cáry, takže otáčím, sestupuji k autu a přesouvám se zase dál.

Příští cíl – známá Nelson Lakes!